KAMEROVÝ SYSTÉM V AUTĚ A JEHO VYUŽITÍ

Použití kamerových systémů ve vozidlech se stává stále oblíbenějším trendem. Využití pořízených záznamů může mít mnoho podob, taktéž i právních konsekvencí. Vzhledem k tomu, že tyto kamery bývají schopné pořídit detailní obrazový záznam osob či registračních značek vozidel, je nutné se touto problematikou zabývat primárně z pohledu ochrany osobních údajů.

Základní otázkou, kterou je potřeba položit je, zda se vztahuje na pořízení záznamu z kamerového systému umístěného ve vozidle zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. Ve svém ustanovení § 3 odst. 3 uvádí: „Tento zákon se nevztahuje na zpracování osobních údajů, které provádí fyzická osoba výlučně pro osobní potřebu“. Skutečnost, zda se jedná o soukromé vozidlo či nikoliv je rozhodujícím východiskem. Jde-li o soukromé vozidlo, pak se provozování kamerového systému nachází v režimu předmětného ustanovení, tedy zákon se na ně nevztahuje. Tento závěr potvrdil i Úřad pro ochranu osobních údajů když dále konstatoval, že se na ně nevztahuje ani oznamovací povinnost podle § 16 zákona, na kterou navazuje registrace zpracování Úřadem pro ochranu osobních údajů. ÚOOÚ tak nemůže uplatnit zákonem vymezenou dozorovou působnost. Neznamená to ovšem, že nelze aplikovat jiné právní předpisy zabývající se ochranou osobních údajů.

Dalším kritériem pro posouzení, zda se na daný případ vztahuje zákon o ochraně osobních údajů, je zodpovězení těchto otázek:

1. kdy je kamerový systém považován za systém zpracovávající osobní údaje, a kdy tomu tak není

• Podle názoru Úřadu pro ochranu osobních údajů tomu bude vždy, pokud bude kamerový systém vybaven záznamovým zařízením zaměřeným na monitorování fyzických osob. Naopak za situace kdy bude při provozování kamerového systému docházet k „pouhému“ monitorování sledovaných míst, se zákon o ochraně osobních údajů aplikovat nebude.

2. kdy je zpracovávaná informace osobním údajem ve smyslu § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., případně citlivým údajem ve smyslu § 4 písm. b) tohoto zákona, a kdy tomu tak není

• Pokud nebude záznam z kamerového systému možno doplnit dalšími informacemi o zaznamenané osobě, nelze údaje takto získané v obecné rovině vztáhnout k určitému nebo určitelnému subjektu údajů. Tyto záznamy samy o osobě jen velmi těžko umožní jednoznačně a bez dalších údajů identifikovat určitý nebo určitelný subjekt údajů, a o aplikaci zákona č. 101/2000 Sb. lze hovořit jen ve zprostředkovaných souvislostech.

Když se vrátíme zpět k ustanovení § 3 odst. 3 zákona, které vylučuje aplikaci zákona pro případ, kdy je zpracování prováděno výlučně pro osobní potřebu, musíme se zastavit u otázky, jakým způsobem je možné využít záznamy z kamerového systému a jaké z toho plynou důsledky. To je třeba posuzovat podle skutečností, jež by předmětné záznamy mohly zachycovat a k jakému účelu by mohly být využity. Využití kamerových záznamů je možné k předložení jako důkazu o trestné činnosti anebo o způsobení škody ve sledované lokalitě. Dále je jejich použití možné jako důkaz v řízení o správních deliktech.

Závěrem lze konstatovat, že záběry z vozidla v případě, že je záznam pořízen soukromě na ochranu práv pořizovatele, tedy v případě kdy jde o prevenci. Naopak, pořízení záznamu pro komerční účely nebo zveřejnění takového záznamu třeba na internetu může vyvolat odpovídající sankce u UOOU. Záznamy z kamery tedy nesmíte nikde šířit a na videu nesmí být rozpoznatelné tváře jiných osob nebo jejich další identifikační znaky.

#kamerové systémy