LZE POUŽÍT ZÁZNAM MONITOROVANÉHO HOVORU JAKO DŮKAZ V CIVILNÍM SPORU?

V dnešní době už je v podstatě běžné, že zazvoní telefon a jedna z prvních informací, kterou slýcháme po tom, co se volající představí, je oznámení, že hovor bude nahráván/monitorován. Co tato informace vlastně znamená a může pak záznam způsobit nějaké následky v budoucnu?! Tímto se zabýval Ústavní soud a na toto téma vydal dne 27. 2. 2018 Nález sp. zn. II. ÚS 2299/17. My jsme obsah tohoto nálezu v rámci následujícího článku pro Vás rozebrali.

Nejprve je třeba si uvědomit, že nahrávaný hovor jako důkaz v soudním sporu lze použít pouze za určitých okolností. Soudy se touto otázkou zabývaly již několikrát, ale je pravdou, že většina případů se týkala řízení ve věcech trestních. Je totiž velkým rozdílem, jestli nahrávka vznikla při hovoru dvou fyzických osob vykonávajících své povolání, fyzické osoby jako slabší strany (jako spotřebitel, zaměstnanec apod.) a podnikatelem či hovoru soukromém. Tento článek se věnuje případu sporu dvou fyzických osob, kdy předmětná nahrávka vznikla při výkonu povolání.

Pokud se tedy monitorovaný hovor odehrává mezi dvěma obchodníky, nebo i fyzickými osobami domlouvajícími se na záležitostech souvisejících s jejich povoláním, lze vyčíst jak z výše uvedeného Nálezu Ústavního soudu, tak i z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudku ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. 30 Cdo 64/2004), že se v takových případech nejedná o projevy soukromé povahy, nýbrž o komunikaci vedenou při obchodní či veřejné činnosti nebo při výkonu povolání. Proto je v občanském soudním řízení přípustné takový důkaz zvukovým záznamem hovoru použít. Pro budoucí možnost využití takového záznamu v občanském soudním řízení je však ještě nutné, aby byl nahrávaný subjekt o této skutečnosti předem informován a souhlasil s ní. Bez příslušného souhlasu je pak možnost použití zvukového záznamu v podstatě vyloučená (záleží na posouzení konkrétní situace rozhodujícím soudem).

Kromě specifikace, za jakých okolností lze zvukový záznam pro soudní spor použít, se v tomto případě soud musel také vypořádat s otázkou, zda lze pojmu „monitorování“ přiřadit širší význam v tom smyslu, že se nemusí jednat pouze o sledování hovoru v reálném čase, ale není vyloučeno ani jeho využití i pro budoucí potřeby. Ústavní soud po posouzení případu a přihlédnutí ke všem specifickým okolnostem případu (že se jedná o hovor fyzických osob při výkonu povolání se souhlasem druhé strany s nahráváním) zhodnotil, že tento pojem lze v takových případech vyložit šířeji a zahrnout pod něj i možnost uchování záznamu pro eventuální pozdější použití. Zvláště je pak k tomuto třeba přistupovat, kdy se jedná o důkaz, který prokazuje okolnosti pro objasnění zásadních skutečností případu.

Z tohoto vyplývá, že v takovýchto případech provedení důkazu záznamem telefonického hovoru nepřekračuje nepřijatelnou míru zásahu do základního práva na ochranu soukromí. Tato skutečnost je podle názoru Ústavního soudu dostačující pro použitelnost takového důkazního prostředku v civilním soudním řízení. Vždy je však nutné myslet na to, že přípustnost takto navrženého důkazu je nutno posuzovat vždy s ohledem na individuální okolnosti daného případu.

Za jakých okolností je tedy přípustné použít zvukový záznam v civilním soudním řízení?

• Musí se jednat o hovor fyzických osob, které však spolu nehovoří o soukromých záležitostech, ale vedou jej při obchodní či veřejné činnosti nebo při výkonu povolání
• Ten, kdo hovor nahrává a hodlá jej uplatnit jako důkaz v civilním sporu, musí předem druhou stranu o skutečnosti monitorování upozornit a ta s ní musí souhlasit

Nakonec pro přehled ještě uvedeme menší shrnutí možnosti použití zvukového záznamu nad rámec tématu našeho článku

Jelikož se otázkou přípustnosti záznamů hovorů fyzických osob se Ústavní soud zabýval již několikrát, považujeme za vhodné na závěr ještě uvést další možné situace, kdy by vznikla možnost použít zvukový záznam hovoru jako důkaz i v jiném než civilním soudním sporu. Soudy přípustnost použití takového důkazu posuzují především s ohledem na respektování práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Také v případě nesouhlasu druhé strany s nahráváním se jedná o rozpor s právem na soudní ochranu.

Všeobecně pak platí, že ochrana je poskytována především jen projevům fyzických osob majícím osobní povahu. Ty tedy zpravidla jako důkaz použity být nemohou, s výjimkou jeho využití slabší stranou v pracovněprávním poměru.

Na závěr lze tedy vše shrnout tak, že záleží vždy na konkrétním případu, kdy soud poměřuje chráněná práva a zájmy, které se v soukromé sféře střetávají, a pouze soud rozhodne, který z nich bude v konkrétním sporu převažující. Tedy kromě okolností, za nichž je předmětný záznam pořízen, je určující i význam právem chráněného či uznávaného zájmu, který je předmětem toho konkrétního řízení. Nakonec je také důležité přihlédnout k dalším možnostem účastníka uplatňujícího informace z nahrávky pro získání informace jiným způsobem, než za cenu porušení soukromí druhé osoby.

#monitorování